Co není po smrti

11. června 2017 v 0:19
Před více než rokem jsem napsala poslední článek na tomto blogu. Vlastně předposlední. Jednalo se o příběh o tom, co je po smrti.
Nevím, jestli vůbec někdo čte tento článek, nevím, jestli ten, kdo čte tento článek, četl ten předchozí. Proto ho vysvětlím jen ve zkratce: je psán z pohledu dívky, která zemřela a po smrti padá do díry, vidí veškeré své vzpomínky a lidi, které měla ráda a po chvíli se jí začne stýskat a cítí neuvěřitelnou prázdnotu. Když jsem to před tím rokem a půl psala, měla jsem dojem, jak je to strašně smutné a dojímavé, ale zjistila jsem, že to nerozbrečí ani mě. A to je co říct.
Tehdy mi totiž připadala smrt děsivá. Člověk, který zemře, nemůže přemýšlet, nemůže vzpomínat, nemůže se radovat, a tak přeci musí pociťovat strašnou prázdnotu. Pociťovat pochopitelně v uvozovkách, ale je dost těžké představit si, že mrtví nepociťují.
Dnes už jsem ale o něco starší. A taky zkušenější. A po nedávném zážitku se můj pohled na smrt změnil. Připadám si až děsivě sobecky, že tu teď o tom v klidu píšu, ale vevnitř, vevnitř cítím prázdnotu.
Cítím ji právě proto, že nejsem mrtvá. Mrtví už se mají dobře. Nic necítí, nic jim nechybí. Nestýská se jim po jejich blízkých, kteří zůstali naživu. Ale jejich blízkým se stýská. Cítí prázdnotu. Chtějí těm nebožtíkům ještě něco říct. Vzpomínají. Vědí, že už nic nebude jako dřív. Brečí.
Jako já teď.
Ale to jsem nechtěla.
Proč to sem vlastně píšu?
Tenhle blog už mě nebaví psát. Založila jsem ho už před více než čtyřmi lety a od té doby jsem se změnila. Proto jsem sem už více než rok nenapsala. Ale chtěla jsem, aby tenhle blog byl nějak oficiálně ukončen. Ukončen nicneříkajícím článkem, který má pro mě ale velký význam.
Chtěla jsem ještě napsat nějaké poděkování, ale nevidím v tom smysl, stejně tohle nikdo nebude číst. No nic. Mějte se hezky, jezte zdravě, nepijte alkohol, nekuřte, používejte ochranu, mějte se rádi a žijte naplno.
M.
 

Kam dál

Reklama