Co není po smrti

11. června 2017 v 0:19
Před více než rokem jsem napsala poslední článek na tomto blogu. Vlastně předposlední. Jednalo se o příběh o tom, co je po smrti.
Nevím, jestli vůbec někdo čte tento článek, nevím, jestli ten, kdo čte tento článek, četl ten předchozí. Proto ho vysvětlím jen ve zkratce: je psán z pohledu dívky, která zemřela a po smrti padá do díry, vidí veškeré své vzpomínky a lidi, které měla ráda a po chvíli se jí začne stýskat a cítí neuvěřitelnou prázdnotu. Když jsem to před tím rokem a půl psala, měla jsem dojem, jak je to strašně smutné a dojímavé, ale zjistila jsem, že to nerozbrečí ani mě. A to je co říct.
Tehdy mi totiž připadala smrt děsivá. Člověk, který zemře, nemůže přemýšlet, nemůže vzpomínat, nemůže se radovat, a tak přeci musí pociťovat strašnou prázdnotu. Pociťovat pochopitelně v uvozovkách, ale je dost těžké představit si, že mrtví nepociťují.
Dnes už jsem ale o něco starší. A taky zkušenější. A po nedávném zážitku se můj pohled na smrt změnil. Připadám si až děsivě sobecky, že tu teď o tom v klidu píšu, ale vevnitř, vevnitř cítím prázdnotu.
Cítím ji právě proto, že nejsem mrtvá. Mrtví už se mají dobře. Nic necítí, nic jim nechybí. Nestýská se jim po jejich blízkých, kteří zůstali naživu. Ale jejich blízkým se stýská. Cítí prázdnotu. Chtějí těm nebožtíkům ještě něco říct. Vzpomínají. Vědí, že už nic nebude jako dřív. Brečí.
Jako já teď.
Ale to jsem nechtěla.
Proč to sem vlastně píšu?
Tenhle blog už mě nebaví psát. Založila jsem ho už před více než čtyřmi lety a od té doby jsem se změnila. Proto jsem sem už více než rok nenapsala. Ale chtěla jsem, aby tenhle blog byl nějak oficiálně ukončen. Ukončen nicneříkajícím článkem, který má pro mě ale velký význam.
Chtěla jsem ještě napsat nějaké poděkování, ale nevidím v tom smysl, stejně tohle nikdo nebude číst. No nic. Mějte se hezky, jezte zdravě, nepijte alkohol, nekuřte, používejte ochranu, mějte se rádi a žijte naplno.
M.
 

Co je po smrti?

18. února 2016 v 18:39 | Kočiček Sarah |  Spisovatelka Sar
Nezemřela jsem nijak zvlášť zajímavě. Nikdo mě brutálně nezavraždil, ani jsem nezemřela při teroristickém útoku. Možná si říkáte, že zbývá už jen jediná možnost, což je sebevražda, ale ani tak to není. Sebevraždu bych nikdy nespáchala, vedla jsem šťastný život. Milující rodinu, domov, dostatek peněz a spoustu úžasných přátel. Tolik štěstí najednou...
Až jednou jsem musela mít smůlu. Zemřela jsem kvůli něčemu, s čím se setkávám každý den. Silnice, přechody, semafory, auta... Už od dětství nám vtloukají do hlavy, jak máme na přechodu pro chodce dávat pozor, rozhlížet se a chodit jen na zelenou. A buďme upřímní, kdo z nás to pořád dodržuje?
Já ne. A to byla velká chyba. Jsou různé druhy chyb. Ty malé, kvůli kterým vám může zvadnout květina, nebo můžete dostat špatnou známku z testu. Ty, které sice zamrzí, ale velkou škodu nenapáchají. Pak jsou ale horší chyby, ty větší, které můžou zkazit život vám nebo někomu jinému. Ty, které nenávratně změní vaši budoucnost. Kupříkladu když pokazíte maturitu.
Já ale udělala tu nejhorší chybu, která spadá do kategorie chyb, které váš život rovnou ukončí. Už nemůžete nic změnit.
Ten den jsem byla zrovna na cestě do školy. Příliš nadšená jsem z toho nebyla, nejsem až taková pilná studentka. Zrovna jsem se dívala do země a přemítala nad tím, jakou známku dostanu ze včerejšího testu z matematiky. Moc se mi nepovedl. Tedy, vůbec se mi nepovedl.
Nemusela jsem se dívat na cestu, do školy chodím už tolik let, že bych tam trefila i se zavázanýma očima, vážně. Na přechodu jsem uslyšela někoho křičet mé jméno a proto jsem zvědavě zvedla hlavu, abych zjistila, kdo to na mě volá. A v ten moment jsem to spatřila. Obří popelářský vůz řítící se na mne, obličej vyděšeného řidiče, který z plných sil troubil, abych uhnula. Ale pozdě. Ještě pár posledních sekund života a poté... tma.